Tak jsem se zase nechal přesvědčit, abych jel na tento téměř soukromý srázek milovníků motorek DR-650.
Pravda pozvaný jsem sice byl, ale obloha, vzdálenost a nakonec i můj stroj CB 750 jasně mluvili proti.
„Copak tam budeme dělat“ říkala mě moje Majda“jsem naleštěná umytá a přeci nebudem jezdit po bahně a cestách třetí třídy“?!
Nedal jsem na její řeči a dobrovolně, po příkazu manželky jsem začal balit kufry.

V pátek v 9hod jsme měli vyrazit, ale jak říká Murphyho zákon: Když se to má posrat, tak se to posere a když nemá, tak taky.

Telefony drnčeli a to bylo znamení, že jsme měli do 10minut vyrazit. Zároveň s námi, ale vyrazili i problémy. WC, ztracené klíče, uvolněný batoh, do toho řvoucí vnouče, co vám mám povídat.

Tak s malým, (asi 30-ti minutovým) zpožděním vyrážíme. Nemáme ponětí kde se nachází peněženka, kolik mám benzínu, ale jedem.

Je polojasno, pak u Bělotína najíždím na dálnici, abych dohnal ztracený čas. Klasika. Na Plumlov vede jen jedna cesta, ale já našel dvě.

Po nezdařeném průjezdu jsme udělali ještě jedno kolečko a už vidím benzínu a mávajícího Pazhauta (nevím proč si neříká prostě Pažout. :-D) s paní Pazhautovou a Opavákem Hekim.

Po doplnění důležitých tekutin a dalším čekáním na Backmena nakonec vyrážíme směrem na Blatnice okr. Tábor po cestách 3. a žádné třídy. 🙂

První zastávka byla de-facto na oběd. Divné místo, divná vrchní a ve finále hnusný řízek. Hlad byl sice silnější, ale příště mě tam nedostanou.

Vyrážíme dál.
Trocha deště asi deset minut,umylo nám to plexi a zasralo Majdu.
Na průjezdní body se mě neptejte bo si hovno pamatuju.
Další tankování do plna, další deštík a asi po 5Km jsme dorazili do cíle.

Po cestě necestě nás vítá pořadatel Pigi a po přivítacích ceremoniích a tvrzením, že nás všichni rádi vidí, to chytlo spád.

Ubytování v luxusní chatce po pionýrech, rozborka kufrů, vytáhnout krýgl na pivo a hurá do zapomnění.

V ohni se usmívalo prasátko – celé maštěné, v rybníku pěly žáby – celé natěšené, pod stolem pivečko – to neříkalo nic, tak jsem ho začal chlempat a prokládal jsem to různými tvrdidly jako je rum a slivovice.
Čím více pokročila hodina, tím to bylo zajímavější. Těch příhod a vtípků co padlo … no bylo to fakt echt.

Společensky unaven jsem se probudil, do myslím že sobotního rána a to pouze díky kafíčku od maminky do postele.
Byl polojasný, krásný den.

Jelikož právě probíhali volby do poslanecké sněmovny, tak ti poctivější z nás, kteří si vyřídili volební průkazy odjeli do vesnice Pojbuky k volbám.
No paní, která seděla u volební komise z toho byla poněkud v rozpacích. Asi se bála, že ji chceme ukrást volební urnu nebo co. 🙂
Téhle vesnici o 100 lidech, jsme zvedli volební účast o 10%.

Cesta zpět do tábora, otočka a pak společná spanilá jízda. Byla fakt skvělá a nic jí nechybělo. Krajina nádherná, cesta (pro mě) na hranici, ale držel jsem se jako klíště.
Zastávka na oběd, po ní další u zříceniny a tam jsem drakům záviděl, že nemám drapáky. Ale jen na chvíli, než se objevili první bahňáci.Ještě pár zajímavých míst a po cca 120KM jsme přijeli opět do Blatnice.

Plni nových zážitků jsme se začli opět veselit. Další nádherná noc plná alkoholu, jídla a krásných žen (myslím tím našich manželek).(Myslím tím našich vlastních manželek).

Z ničeho nic je tu neděle. Jednak pršelo a jednak už mě bylo “smutno po domově”. Ale co, vždyť příště to zase někde bude.

Asi v 11hodin Backmen zavelel a odjíždíme v konvoji 6 motorek v drobném dešti.
Po nezbytném tankováni u města rekordů směrem na Brno jedeme dále po staré cestě.
Zastavili jsme na jídlo na dálnici na formance,protože tamtudy vedla objížďka. Tentokrát výborné. Všechno jídlo bylo dobré stejně tak jako obsluha i prostředí.
Jelikož už jsme byli na dálnici a před námi obrovský mrak, tak jsme se rozloučili a fičeli domů po vlastní ose.

V Prostějově na letišti začalo tak chcát, že jsme fičeli co nejrychleji domů bez zastavení.
Pokud jsem říkal, že v Prostějově chcalo, tak v Olomouci na mě padaly kýble soustavně proudící vody.
Neviděl jsem více než 50m před sebe.
I přes to jsem fičel co to dalo. Prostě jsme to chtěli mít co nejrychleji za sebou.
Plechovkáři si ťukali na čelo, když jsem je v těch sračkách předjížděl a v mém klíně se neustále tvořilo jezero vody, které jsem škodolibě přepouštěl do sedačky spolujezdce.
Takto to probíhalo až domů, kde jsem dojel o půl čtvrté.

Kombinéza tenhle bazén nevydržela a začala pít. Jestli před tím vážila 5KG, tak teď měla o 10KG více.
Jediné suché místo na mě byli vojenské kanady, které jsem si před odjezdem namazal silikonovým olejem.

Co dodat? Konec dobrý, všechno dobré.
Na další sraz pojdeme zas a to ne kvůli motorkám, ale kvůli těm, kteří je sedlají. A ta trocha vody mě nemohla pokazit opravdu povedený a výborně zorganizovaný víkend.

P.S. Pro kantory a šťourali. Jsem dislektik, disgrafik, disortografik, mám málo času, kousl mě pes, píchl jsem kolo a ztratil klíče, tak mě neserte s pravopisem.

Přeji hezký den Georg.

Fotografie ze srazu …